Psychoterapie, ego a dnešní spiritualita

Poslední dobou se často zamýšlím nad tím, kam se vlastně posunul dnešní seberozvoj a spiritualita.

Na jedné straně dnešní člověk stále více obrací pozornost k sobě.
Mluvíme o traumatech, emocích, vztahových vzorcích, vnitřním dítěti, hranicích nebo vědomé komunikaci.

Psychoterapie se stala běžnou součástí života mnoha lidí. A myslím, že je to v mnohém dobře. Přinesla větší citlivost k lidské psychice, větší pochopení pro bolest i pro to, jak hluboce nás formují zkušenosti z dětství a vztahů. A zároveň někdy cítím, že se člověk může začít stále více točit kolem sebe samého.

Kolem svého příběhu.
Svých zranění.
Svého ega.

A že nekonečná práce na sobě nemusí vždy přinášet větší svobodu.

Někdy spíš větší zahlcení sebou samým.

Spiritualita jako druhý extrém?

Na druhé straně se stále více rozšiřují různé duchovní směry, které jako by říkaly téměř opačný pól. Slyšíme, že ego neexistuje, osobnost je iluze a nejvyšší cestou je bezodporovost. A někdy mám pocit, že mnoho žen zůstává někde mezi těmito dvěma světy. Unavené z nekonečného seberozvoje. Ale zároveň nejisté v prostoru spirituality, která může být někdy až příliš odpojená od obyčejné lidské reality.

Možná právě proto dnes tolik žen hledá něco jiného.

Ne další metodu.
Ne další identitu.
Ne další systém.

Ale hlubší ukotvení.

Co vidím v Indii

Když pobývám v Indii, často si uvědomuji, jak odlišně se tam některé věci žijí.

A nemyslím tím idealizaci Indie. Indie umí být nádherná i velmi tvrdá zároveň.

Vedle hluboké spirituality tam existuje obrovská chudoba, nerovnost i bolest žen, která je pro evropského člověka někdy těžko představitelná.

Často jezdím i mezi Adivasi /lesní kmeny/ a právě tam někdy cítím něco, co v západním světě pomalu mizí.

Západ i Východ nesou něco důležitého

Zároveň ale nechci Indii romantizovat. Vidím tam i ženy, které nikdy nedostaly možnost skutečně rozvinout svou individualitu, hlas nebo svobodu.

Ženy, jejichž život je určen tradicí, chudobou nebo postavením ve společnosti.

A právě tam si znovu uvědomuji, že ani západní psychoterapie není zbytečná.

Možnost rozvíjet vědomí sebe sama je obrovský dar.

Jen možná nastává chvíle, kdy se potřebujeme učit oba světy více propojovat.

Ne bojovat mezi psychologií a spiritualitou.
Ne mezi egem a jeho popřením.

Ale hledat zralejší cestu.

Možná nepotřebujeme další extrémy

Takovou cestu, která nám dovolí být jako ženy

• stále lidská
• mít emoce
• procházet bolestí
• a zároveň nezůstat navždy uzavřená jen ve svém osobním příběhu

Možná totiž nejsme jen osobnost. Ale naše lidská část přesto potřebuje péči, laskavost a vědomí.

A možná spiritualita nemusí být útěkem od života.

Ale hlubším způsobem, jak ho žít.

Někdy mám pocit, že dnešní svět nepotřebuje další extrémy.

Ani nekonečný seberozvoj. Ani popření lidskosti ve jménu „vyššího vědomí“.

Potřebujeme spíš větší zralost.

Schopnost unést složitost života bez potřeby vše okamžitě rozdělit na správné a špatné.

Nové ženské vědomí?

A právě v tom může vznikat nové ženské vědomí.

Ne hlučné.
Ne ideologické.

Ale hlubší.
Lidštější.
A více propojené se životem.

Ne jako místo hotových odpovědí.

Spíš jako prostor zrání.

Škola ženské spirituality